Já po ránu chtěl bych tě míti rád
v zahnědlých poduškách lích,
pod vysokým nebem dubnovým
bych slyšet chtěl jitřní tvůj smích,
jímž bys mi všechna do hlubin zněla,
až do hlubin vonného, snědého těla,
můj rozhoupaný zvon:
vždy výše a výše
v života pýše,
až znal bych tvůj nejčistší stříbrný tón.
Pak uleh’ bych vroucně v tvůj pružný klín
jak v puklinu mladého lánu,
jenž pod světlým nebem dubnovým
kořínky vonívá k ránu.
Pak bezbranný radostí, sladce a líně,
jak semeno, klíčící v zahřáté hlíně,
skryl bych se v loktech tvých,
polibky zrosených.
A ty bys neklidnou lásku mou
v nějakou ochranu líbeznou
tiše a horoucně vzala:
a ona by se ti darovala
jak šáteček bílý,
jímž by sis po větru zamávala
pro radost očím svým,
třeba jen pro jednu živoucí chvíli
pod nebem dubnovým.