Tak’s ke mně přišla: panenská žena,
toužící dítě s hořkým úsměvem,
bohatá dvakrát, protože vyloupena,
a umučená svým nejkrásnějším snem.
Kdo ti jen řekl, když skryta jsi žila,
kříž abys vzala a do temnot šla?
Kdo řídil tvé kroky, žes nezbloudila?
Je tolik lupičů a tolik zla.
Je tolik zemí a tolik měst,
slunce tě oslepí, hvězdy lhou,
a ďábel vždy číhá u strmých cest
na poutnici smutnou a zbloudilou.
Přišla jsi, posel věrný a tichý,
sedmero mečů tvůj probodlo smích.
Jak beránek boží, jenž snímá hříchy,
dala ses do rukou mých.
Nyní tě nesu, bolestná tího,
srdce, jež dalo a nečeká.
Osud je hladový; usmíří ho
obětování člověka?