Čtyřicet spalo nás pod nízkým stropem
v zatuchlé světnici:
čtyřicet zpocených, zlomených těl,
v nichž života pohyb zkameněl,
dýchalo tepel svých směsici
v ovzduší zvířecí, dusící,
v němž umlklý výkřik nožem tkvěl.
Jediný kahan, jediné světlo studeně žluté,
jako dvě zlodějské ruce, nelítostné a kruté
hmatalo tmou,
po přikrývkách hmatalo, těžce se ježících,
po hřbetech ohromných zvířat, na břichu ležících
pod kamennou, špinavou oblohou.
A vidíš – och, čtyřicet zraků do šera zírá,
čtyřicet párů očí, z nichž každému těžko se zmírá,
čtyřicet srdcí, jež tělu lhou.
Když šedivý hřbet se nehýbe vedle,
jsi náhle osamělý,
a je ti, jak spící světnicí
by nějaké zvony dunící
těžce a slavnostně zněly,
jak kdosi by v bláto byl temnotu zhustil,
jak kdosi by z rukou svých ruce tvé pustil,
a ty jak bys hluboko, hluboko padal –
Vztyčíš se, zmučený, v loži.
Slyšíš: jde zemí čas boží,
jde vteřin svých němými kroky.
Vedle hřbet šedivý nehybný leží:
a náhle i karbolu zápach je svěží
uprostřed kalného, zhoustlého ticha,
jež čtyřicet úst ti do tváře dýchá,
čtyřicet úst, z nichž jedna snad, Bože, jsou lichá!
A všichni se díváme k oknu,
jež bledne a bledne jak rána
v špinavém mase zdí:
a čekáme všichni, jak svázáni na pomoc,
až světlo v nás protrhne mlčení,
až světlo zodpoví,
kdo zemřel z nás v tuto noc...