Město!
Až na samém dnu noci ležíš jak řičící zvíře,
nadmuté životem a smrtí
a poděšené tmou!
Dvě žravé čelisti pod nesmírným tichem oblohy!
Horečky vteřin pod klidem staletí!
Hlubiny lidských srdcí pod hlubinami hvězd!
Kolikrát pohlíželi jsme si již do očí?
Tak hleděl Platon kdysi v noc, a v jeho myšlenkách
touha všech milenců křídla rozpiala.
Tak Kolumbus vdechoval kdysi noc, vonící pepřovníky,
a nová země mu v srdci zpívala.
Tak Napoleon se opřel kdys o temná nebesa,
a milióny osudů sbíhaly se mu v čele.
Hoši popíjeli vesele v krčmách Ruska a Francie,
však na stráních Ajaccia zrála jejich smrt.
Je mrtev Platon, je mrtev Kolumbus i Napoleon.
Jen noc je táž, a na hvězdách posud se zachvěje
myšlenek jejich šlépěje.
A dole v tmách
tisíce srdcí a rukou na zavřenou bránu tlukou
a vyzývají na zápas
život, touhu i čas.
Však jednou přijde zas noc...
Lásko, co zmůžeš proti smrti, jež vystupuje z nás?
Pro lidská srdce se nezastaví čas,
jenž valí se nad námi a unáší do hlubiny
naši lásku i nenávist, naše touhy i činy.
A jitřenka je tak daleká
od hasnoucích očí člověka...