Usnuli lidé a město spí
v hlubinách svého tajemství.
Nenávist, touha i pýcha
jedněmi ústy dýchá,
spánek je nejhlubší bratrství.
Na loži nemocný umírá;
co nikdy neobjal, objímá,
do jeho očí padá tma.
Švadlenka v podkrovní světnici
vzdech jeho slyšela,
a nejsladčí růži, jež v srdci ji vzkvetla,
stříbrnou nítí měsíčního světla
doprostřed nebes vyšila.
Měsíční růže
rozvila pod dechem smutného muže,
v stříbrných lístcích ukryl tvář.
Nemocný naposled o lásce snil
a milenku v růži políbil.
Nocí šla veliká, slavná zář.
Žena, jež děťátko kolébala,
na svadlá ňadra si růži dala:
– Spi, dceruško má, spi,
láska je kruté tajemství.
Tělo mi zloupila, nezabila,
srdce mi ranila, z ran mých žila,
spi, děťátko, spi,
v tobě spí má krásná slova,
v tobě líbat budu znova,
láska je kruté tajemství –
Noc dechem touhy se rozechvěla,
mrtvý se tiše usmívá,
dvě zmučená srdce a marná těla
měsíční růže přikrývá.
A nad spícím městem zní
píseň lásky a loučení.