V podzimních večerech, kdy lampy plachá zář
jak zlatý motýlek se pod sklem ticha chvěje,
kdy noc je zrcadlo, v němž moje cizí tvář
samotě živého jen mrazivě se směje,
kdy v hloubce pod vodou vzdychají mrtvé lesy
a růže v zahradách šly dávno, dávno spat,
zatoužím hrát si s umdlenými vlasy
a stříbrem měsíčním je proplétat.
Tehdy ruka tmy v má prázdná okna bije,
mé srdce umdlené již na nic nečeká,
a vlastní život můj je stará melodie,
již ozvěna mi vrací odkudsi z daleka.