Má duše, vinice pokorná, na vláhu radosti čeká.
Nad ní jde slunce, kolem je země; ona je mírná a čeká.
Čas, sladký vítr, přehání dny jak nadechlé obláčky bílé,
a spojuje v lásky živoucí proud mé chudé i zjasněné chvíle.
Mé zvučící srdce jak mladý strom sbratřuje vítr a hlínu;
země, má chůva, je houpává, když smutno je na jejím klínu.
Je živá i noc, jež mlčí v šíř; jsou hluboké věci, jež raní:
mé srdce i za spánku cítívá, že chýlí se k měsícům zrání.
Má láska je sestřička ptáků a vod a všeho, co pro úsměv vzkvetlo:
komu se na srdce položí, netíží více než světlo.
Skulinou očí dívá se v svět; dívá se vděčně a vřele,
a štěstím-li tělo se usmívá, celá se ukryje v těle.
Má touha, můj bouřlivý zpěvavý pták, často mně odlétá k jihu
a lidským mým očím zůstaví jen vzpomínek světelnou rýhu.
Však rád ji mám, že je tak toulavá; to křídla jí pevní a šíří;
vždyť jednou, vím, na vždy se vrátí k nám a s životem krásně se smíří.
Má duše, vinice pokorná, na vláhu radosti čeká.
Slunce ji žehne, větry ji mámí, noc k zemi ji tiskne a leká.
Však slunce je dobré, jsou větry dech boží, a noc jest jen na očích dlaň.
A duše má prosívá z hluboka: tvá, živote, vůle se staň!