Větérku jitřní, siťko má plavá,
v níž zachycen uvízl motýlek čas,
sestřičko lhavá, usměvavá,
proč na srdce políbila’s?
Na kraji daleké cesty ses bála,
že možno je jíti a nedojít:
a v náručí mém ses, zlíbána, smála,
že možno je ztrácet a žít.
Jak barevné míče’s mi házela slova,
a slunce se smávalo k našim hrám;
každého večera bývala’s nová,
a každého jitra jsem zůstal sám.