Tisíc mladých mužů a tisíc mladých žen zdvihlo na ramena letní den: a nyní je celý jediné vlání, jediné mladé pousmání,
jediné houpání šatečků bílých na nohách útlých a rozmařilých. A slunce, jak padá do dlaní, hned v dukáty se promění,
jež neděle máma hází svým dětem, aby se vesele proběhly světem, který je dnes jak slavná pout, že chtěl bys ho celý obejmout.
A každý lesík je zelený krám, tam lásku si koupíš, půjdeš-li sám, za jeden pohled zlatý: neboť dnes,
když vejde v les, i tulák má oči jak svatý. A nebo si lehneš do trávy; zábavný podnik je louka, mandelinka je výstředník, jenž po stéblu k nebi se souká,
čtyři orchestry cvrčků tam bez ustání hrají a zlaté prapory slunce nad každým vchodem vlají. Vzduch je dobré víno, jiskřící do zlatova: až se ho duše tvá napije, povstane mladá a nová,
zahledíš se k oblakům, uvěříš, že pluješ, a na konec se do své duše bláhově zamiluješ. Nebo na louce potká nás opilý Červenec: nejkrásnější holka řekne mu o tanec,
a my se stisknem kolem něho v hradbu živých těl, by se o nás mladý smích až k nebi odrážel. Pak nejsilnější z mužů ho vyzve na zápas: červenec se změní v zlatý letní jas,
nikdo z nás ho nezachytí, nikdo nepřemůže, to nebude už červenec, však usínající růže. A tehdy slavná, tichá noc mu přijde na pomoc.
Hvězdy nám nasype do očí, v závrati touhy nás zatočí, – och, měsíc má zbloudilou, smutnou tvář! Pak naše srdce prosící
a na dlani temnot se chvějící položí na oltář.
Cookies on Poetry Cove