Mladý den,
jakoby tisícem ramen vyzdvižen,
krásně se vyklenul nad spící tajemství domů.
A hned celé město
vzkynulo smíchem jak požehnané těsto
a vystřikuje jako řeka, chycená v nádrži,
až se skoro obáváš, zda ulice všechno to udrží.
Slunce je ryšavý buřič a řeční na nároží:
že už na všech stranách města velké ohně hoří,
do oken hází letáky, od srdce k srdci se vine –
a město v zlaté díži léta až pod nebesa kyne.
A náhle,
zaznělo to tak líbezně a táhle,
na všechna prostranství snesly se stříbrné tóny,
jako by každý dům byl chrám a rozhoupal všechny zvony.
To na zelené stráni,
která je měkkou poduškou, vyndanou k provětrání,
povaluje se Červenec a na křídlovku troubí.
A z hloubí
každého člověka
– a dnes jsou všichni dárci, a nikdo už z pýchy nečeká –
vystupuje láska, ukrytá mlčící tváří.
Nyní jsou všichni krásní, svým vlastním světlem září,
a obloha je slavobrána, kterou ještě dnes
všichni, kdož v ně uvěřili,
vstoupí do nebes.