Zřím planoucí vlajky, dech černých komínů,
a život můj vlastní mi před zrakem míjí
jak film ohromných snů.
Od břehu k břehu, po zpěněném moři,
jež spoutává, bičuje, míjí a boří,
žárem a tmou
srdce mé, opilé Evropou,
míjelo jako mořský pták.
Na vrcholky hor můj usedal zrak,
a větry zmámená
má svalnatá ramena
silně a hrubě objímala svět.
Má noc byla pohybem, pohyb byl den;
nikdy jsem nestanul nasycen,
a ženy a země, jež míval jsem rád,
smíchem mi kynuly na návrat.
Jako pták s výše, s šíře svých moří
viděl jsem lidi, jak staví a boří
své maličké životy na zemi.
Srdce mé opily železné ryky
neklidné, spocené Ameriky,
však jednou – och, jednou spatřil jsem
na loktech léta zmámenou zem,
jež ležela nahá pod smavým nebem
a voněla všechna láskou a chlebem.
Viděl jsem slunce, jak po březích chodí,
bůh mladý, jenž objat se s ženami vodí,
a kdosi mi řekl: hle, Arabie!
Tam se as krásně a horoucně žije,
krásně a prostě zmírá!
Tam na větvi života člověk se kývá,
je tvrdý, pak sladký, pak utržen bývá
laskavou dlaní; i smrt je tam šťastná –
A náhle jsem zatoužil rozbíti stan,
a žíti tam
se ženou, se sluncem sám...