Vypučelo poupě outlé, dítko mocné máti země: růže bílá vypučela na odiv celému tvorstvu.
Krásné slunko zrakem žhoucím shlíželo na plod ten Flořin, bledá luna s tichou touhou snila o budoucí lásce.
Vzešel máj, a poupě slouplo dětinnosti těsnou roušku, v plný květ se porozvilo ku podivu tvorstvu všemu.
Tři žádali jeho lásky: Jasné slunce, luna bledá, a máť země, vlasť to jeho. Rozmýšlel se kvítek jarní.
Zatím nápadníci všickni rozepnuli svoje sítě, aby kvítka kořisť drahou ulovili ve svou náruč.
Mocná královna nebeská láskyplné svoje hledy ssýlala naň se své výše, zahřívajíc oudy jeho.
Z rána, jak jen jitřenka jí bránu růžnou otevřela, první její paprsleček k tomu místu zapolétl,
kde v zátiší kvítek ladný blahé dosníval sny svoje; lehkým polibkem své záře zbudila je ze dřímoty.
A když zemdlena již poutí k odpočinku pospíchala, poslední polibek ještě poslala mu na „dobrou noc.“
Zmizela ve šeru noci – aj tu žárlivá vyploula na nebeskou klenbu luna, aby také ona svoji
lásky službu nastoupila. Žalným klokotem slavíka jevila mu trapnou touhu; čilým potůčku hrkotem
ukolébala je v spánek, jarní noci teplým rouchem outlý kvítek zahalila, sama okem ostražitým
nad usnulou bděla kráskou. Když pouť již svou dokonala, bolestně ku kvítku vzhlédá, jasné slzy s dumných očí,
jasné jako perly kanou – posledně je poceluje – – a již klesá za lem nebes. Každá z těch dvou mocných sokyň
jenom krátký čas vždy živí láskou svojí lásku svoji; ale třetí vytrvává stále, ve dne jako v noci:
z jejího vyrostla lůna, její péč ji vypěstila, její láskou dosud žije. Drahá země máť jest její,
drahá země vlasť jest její, drahá země hrobka její. Proto také láska růže jenom k matce milé plane,
jenom jí to útlé srdce v souzvuku milosti bije. Proto až ji času kosa nemilostně ve hrob sklátí,
nepřijme ji slunce jasné ani luny okres bledý, země však laskavá náruč. Matkou že nám vlasť je drahá,
ne ciziny zář sluneční, proto všecka naše láska k vlasti drahé jenom plane, proto všecky naše činy
jen ku její čeltež slávě. Proto až nám kosa smrti odejme dech láskou žhoucí – přijmi jeho křehkou schránku
ve své lůno, vlasti drahá!
Cookies on Poetry Cove