Ze země otců vytáhli jsme s hnusem,
za noci překročili hranice,
na zkrvaveném praporu svém kusém
znamení věčné vzpoury majíce.
Směr všechněch větrů cesty ukazoval
do veleměst a v šírá zámoří,
běh našich dnů let touhy obnovoval,
jež teprv smrtí v srdcích dohoří.
Válečná hesla šířili jsme v lidu,
klam mělké víry odhalili lživý,
pořádků starých obnažili bídu,
řád socialní těžce zoufanlivý.
Do ohně věků volali jsme žáry,
jež živořily pod popelem bázně,
budoucích epoch připravili zmary,
sílili nervy pro porodní lázně.
Seli jsme zkázu, řády rozvraceli,
úpadky kultur dovršili smíchem,
modlitby zbožné v chrámech oněměly,
šla nejistota ulic dusným tichem.
Šly davy chmurné, nepřátelé králů,
nádherou velkoměstských promenad,
do blahobytně krásných karnevalů
začala tíseň bázně usedat.
Táhneme kraji, Panichidy kněží,
bolesti věků povstávají z hrobů,
v neznámé dálce země otců leží,
žalm našich nocí novou vzývá dobu.