Ať oceán ti kolem v nedohlednu bouří,
továrny veleměst ať haleny jsou v kouři,
ať v dálce ztracené zavoní prerie,
ať v ledech polárních nic vůkol nežije,
ta všude zbývá ti jistota jediná,
žes základní, člověče, tu všeho příčina,
tvůj horký cit a chladný rozum tvůrčí
počátek, rozběh všeho na konec že určí.
Setba i sklizeň jenom na tobě že záleží,
chceš-li být poroben anebo jako na věži,
nad událostmi, nad rozmary přírody
svůj lidský rod a všechny národy
uchránit od rozvratu, neštěstí a válek,
ničivých katastrof, jichž strach tvůj dřív se zalek,
anebo belhat stále v omylů zlých síti,
jíž hrdost člověka se vysmívá a štítí.
Kam zalétli jsme v rozjímání, město mé?
Daleké jsou dnes perspektivy naše vědomé!
Vesele nad námi se třepotají prapory,
v duhové obrubě se prohlubují obzory,
svobodných národů kruh zcelený se raduje,
prost kletých, pozlacených okovů,
v rovnosti důstojenství spolu sněmuje
a do práce se dává v míru poznovu.