Nevelké státy poráželi akordem kus od kusu,
německá vlajka spuštěna s vrcholu Elbrusu,
Francie, ochablá jak děvka kleslá,
bezvládně spustila před Němcem vesla,
wir fahren gegen Engeland již Hitlerjugend pěla,
jakoby na Te Deum spěchat chtěla.
Však co svět světem, to jste neviděli,
jaký to mejdan divoký a smělý
v ulicích Stalingradu v rozpoutání zavál,
dnem, nocí tekla krev a štáb se nepřiznával,
tisíce že tu padá do bláta Němců a Němečků,
a že se hroutí hitlerovská moc v tom tanečku,
že není možno postupovat dál,
tak samum pomsty kupředu se dral,
dům za domem, zeď stržena je za zdí,
pluh orby válečné tank za tankem zem brázdí.
A po námaze víc než nadlidské
pluk za plukem za nocí v hrůze panické,
v bezměrném šílenství jak orkán duje
a před ruskými vojsky nutně ustupuje.
To byla první, Němce rvoucí rána,
jež byla těmto lupičům a vrahům dána.
Krok za krokem a kilometr s kilometrem
německá zoufalost se rvala s ruským větrem.
Zdupaná Ukrajina slavnou armádu již hostí,
tisíce mrtvol hnojí zem, prach rozdrcených kostí
mísí se s měst a vesnic popelem,
tam po třech letech po prvé si v klidu ustelem,
mátušky Volhy věrní synové,
kde mřeli za cara kdys naši otcové,
kde tančili jsme v radosti a v žalu
po nelítostné války intervalu.