Nedělní dopoledne bylo podzimní a slunce mdlelo,
z malátných oblaků tvář prodrati se marně pokoušelo.
A myšlenky mé, zabloudilé vzpomínky, mí ptáci siví,
v mé mládí zpět se sunuly a v klid můj zádumčivý.
Pak ke klavíru bezděčně jsem used v divném zamyšlení
a staré písně přehrával, v nichž vůně doby tlí a není.
Šli „Tisíckrát tě pozdravujem“ zpívajíce, zbožní poutníci,
družičky, ženy, babičky, šly na pouť hlučnou ulicí.
Však lid, jenž po chodnících promenoval všudy,
byl samý klobouk široký a karafiát rudý.
„Na hutích z pecí prázdnota dnes zeje vyhaslá.“
A okna v ulicích se křikem otřásla.
Já, synek pobožný, jsem k procesí se přidal,
když Otčenáš se s výkřiky v rhytmických pausách střídal.
– Ó mládí mé, v dalekých lesích pobožná je kaple ztracená
s obrazem Marie – vzpomínka vzdálená, ba vzdálená.