VII.

Rozšafný tento děd umřel pak v bázni Boží. Moderní historie rod ten víc nerozmnoží. Bouřlivá generace v hejnech narůstá, ta nedává si ubrousek víc na ústa,

zástupy hrnou se jak rozvodněná řeka, posloucháš, jak se ozývá i věta prostořeká, jež vyslovena hlasitě a prudce, mohla by vést k počátku revoluce.

Počátek by tu byl: vzpomeň si: Boží Tělo! tehdy se nevědělo, co se chtělo, chtělo se v panice a ve zmatku jen trochu kopnout do těch pořádků,

že potom přišla exekuce vojenská a za ní agitace nejvýš vlastenská, to přec jen uspíšilo bojů vzmach, když přešel dělnictvo zbytečný strach.

Panstvo si povzdechlo: Ach, škoda, přeškoda! Začala vycházet dělnická Svoboda, na východě i západě se začínalo rdít, směleji začalo se dýchat, myslit a i žít.

Nebylo vůle mlčet nadál k všemu, na vládní vrata začalo se tlouci, k podivu, ke strachu zbabělců úžasnému začaly vyšlehávat z hlubin proudy vroucí,

v podzemí dunělo a v skrytu jako stíny šeptané myšlenky klesaly do hlubiny, buřičů hořký hněv jak plevel nezmarný dovedl přes noc vystavět stroje i tiskárny,

jak snášely se s nebe a dštily ze mraků, pod dveře, za okna padalo letáků, v nich slovem rozumným a vtipem dravým učenci hloubali prokletým nad bezprávím,

nad hradů ruiny, nad zámků nádheru stavěli svět jiný, budoucnost veškeru kreslili perem ironicky žhavým a dovedli vždy nazvat slovem pravým,

co slovem zdvořilým tajili v hrozbách diplomati, mocnostem spřáteleným když chtěli dát znáti, že situace hospodářsky nejistá krvavou lázeň lidem v šachtách uchystá.