Pak do spolku jsem dal se v Parokruhu.
Tam šlo mi mnohem lépe k duhu.
Tu a tam přednáška i pana inženýra,
zde stará špína s duše mé se stírá,
odborných znalostí tu mnoho nabývám,
rostu a sílím duševně a nejsem víc už sám.
Někdy se bavíme, divadlo spolu hrajem
a při bengále procházíme dětským rájem,
prociťujeme, kterak zodpovědnost vzniká
v dramatu „Sedláka křivopřísežníka“,
v létě nás zástup obyčejně nevelký
v zahradě hrává při pivečku v kuželky.
Někdy se vypravíme do lesů i na pouť,
nečekajíce na pomluvy, na soud,
slýcháváme je dost neradi,
že, staří blázni, o půlnoci kapradí
do lesů „V Žlábku“ šli jsme hledat živý květ
a že jsme chtěli zázrak uvidět.
Nám dosud září Svatohorská Panna,
k ní modlíme se večer, ba i zrána,
když na kostele zvonek zacinká,
anebo poslední se ozve hodinka.
Nejsme, ó nejsme dosud bez Boha,
bez něho prázdná by nám byla obloha,
v neděli sedáváme při mši svaté,
třebaže na kázání darmo se nás ptáte.
V neděli po obědě zdřímnem nedlouze,
u kuželek se sejdeme pak „Ve Smouze“,
než na šichtu se přichystáme k večeru
a čistě vypranou obléknem zástěru.