V dalekém lese na příkré stráni utrh jsem květ, bleděfialový květ. Lilie, zvonky neznámou silou vypučelé nes jsem si domů z dalekého, tichého lesa.
Bylo v něm ticho, ticho na příkré stráni. Vysoko nad mořem viděl jsem zátopu lesů, modra a světla, v údolí řeku průsvitné trávy
a po ní rozseto tisíce květů zas těch bleděfialových a lehce smutných, se zlatými prašníky na chvějících se tyčinkách. V hlubokém, dalekém lese
ležel jsem ve vlhké trávě, ve třpytu nevyprchalé rosy a ve svitu podletních paprsků; nad hlavou nitky duhových pavučin
se třpytily všemi barvami, vzdušné ty neviditelné festony k okrášlení svěže zeleného prostěradla, rozhozeného v jásavých, zpěvavých barvách
k hodům nikoho a všech. V tom tichu tajemném, v něž splýval jen tlukot potoku v hluboké, zelené řece trávy,
a chřástání drsné ptáka šedého, jenž poletoval od hřbetu ke hřbetu, a bzukot hmyzu, zpěv ptáků opozděných – Všechny ty chudičké zvuky
nahoře v lese pohltilo to hluboké, nedozírné ticho. A kolem mne hučely v hlubinách vědomí v bezměrné propasti letící vlny
do jiných světů se valícího vzduchu. V tom tichu tajemném jsem slyšel zpívat svoji duši. Na cestě zpáteční v hlubokém údolí,
v sražených bocích odumřelého netvora, dítěte země, u šplounajícího potoku nad mokrou, bahnitou zemí utrh’ jsem kytku si celou lilií pozdních se zlatými prašníky v zarosených korunách.
A natažen v měkkoučkém mechu, při skřeku sojek a šumu listí jsem snil o tajemství života, o neznámé síle a rozpučelých květech,
svěžesti trávy a dalekých lesů, ku jejíž kráse a vzrůstu člověk ruky nepřičinil. A dumal jsem o zapadlých, divokých květech,
a zapomenutých, neznámých písních, jež tady jásaly v tichu a jasnu dřív, než byl člověk. A s vděčností, pozdravem neznámým silám,
jež zpívaly tou chvílí ve mně, jsem odcházel v tichou svou celu, a v noci i myslil volný mozek na nepoznané, divoké květy
a zapomenuté, vášnivé písně, na jejichž mrtvolách pučí teď lilie pozdní. A ve snu svém spínal jsem ruce k tomu, jehožto silou neznámou a vůlí
vytryskly všechny ty barvy a světla a duše mé modlitba díků tichá, k jejížto vzrůstu pyšný člověk ruky nepřičinil.
Tušení neslo mne na tichých vlnách horkým dnem v neznámé a zapomenuté kraje, pod větve prvotních pralesů a ve vzduch klidný, který se valil v dálky,
pohlcován bezednými propastmi prostorů dřív, než byl člověk.
Cookies on Poetry Cove