V DALEKÉM LESE.

V dalekém lese na příkré stráni utrh jsem květ, bleděfialový květ. Lilie, zvonky neznámou silou vypučelé nes jsem si domů z dalekého, tichého lesa.

Bylo v něm ticho, ticho na příkré stráni; vysoko nad mořem viděl jsem zátopu lesů, modra a světla, v údolí řeku průsvitné trávy

a po ní rozseto tisíce květů zas těch bleděfialových a lehce smutných se zlatými prašníky na chvějících se tyčinkách. V hlubokém, dalekém lese

ležel jsem ve vlhké trávě, ve třpytu nevyprchalé rosy a ve svitu podletních paprsků; nad hlavou nitky duhových pavučin

se třpytily všemi barvami, vzdušné ty neviditelné festony k okrášlení svěže zeleného prostěradla, rozhozeného v jásavých, zpěvavých barvách

ku hodům nikoho a všech. V tom tichu tajemném, v němž splýval jen tlukot potoku v hluboké, zelené řece trávy

a chřástání drsné ptáka šedého, jenž poletoval od hřbetu ke hřbetu, a bzukot hmyzu a zpěv opožděných – Všechny ty chudičké zvuky

nahoře v lese pohltilo to hluboké, nedozírné ticho. A kolem mne hučely v hlubinách vědomí v bezměrné propasti letící vlny

do jiných světů se valícího vzduchu. V tom tichu tajemném jsem slyšel zpívat svoji duši. Na cestě zpáteční v hlubokém údolí,

v sražených bocích odumřelého netvora, ditěte země, u šplounajícího potoku nad mokrou, bahnitou zemí utrh jsem kytku si celou těch bleděfialových květů lilií pozdních

se zlatými prašníky v zarosených korunách. A natažen v měkoučkém mechu, při skřeku chřástalů a šumu listí jsem snil o tajemství života,

o neznámé síle a rozpučelých květech, svěžesti trávy a dalekých lesů, ku jejichž kráse a vzrůstu člověk ruky nepřičinil.

A dumal jsem o zapadlých divokých květech, a zapomenutých, neznámých písních, jež tady jásaly v tichu a jasnu dřív, než byl člověk.

A s vděčností, pozdravem neznámým silám, jež zpívaly tou chvílí ve mně, jsem odcházel v tichou svou celu a v noci i myslil mozek volný

na nepoznané, divoké květy a zapomenuté, vášnivé písně, na jejichž mrtvolách pučí teď lilie pozdní. A ve snu svém spínal jsem ruce k tomu,

jehožto silou neznámou a vůlí vytryskly všechny ty barvy a světla a duše mé modlitba díků tichá, k jejížto vzrůstu pyšný člověk

ruky nepřičinil. Tušení neslo mne na tichých vlnách horkým dnem v neznámé a zapomenuté kraje, pod větve prvotních stromů,

ve stíny prahorních balvanů a ve vzduch klidný, který se valil v dálky, pohlcován bezednými propastmi prostorů dřív, než byl člověk.