V.

Syn člověka šel nevěda, kam položil by hlavu, jak přizpůsobit měl by se novomódnímu mravu, útulek popřávaly mu krčmy a špeluňky, tu s všelijakými se stýkal pohunky,

s přáteli dobrými i lidmi zlými, ač nezdálo se mu, že byl by mezi svými. Ve shonu výživy a bytů nesnází vřel tady život jako bez hrází.

Jako by kdosi potutelný vytáhl stavidla, aby se všaká neřest ke službě nabídla, pokoutní množily se v přítmí domečky, kde povětrné ženy měly krátké šatečky,

kořalen narostlo jak přes noc v lese hub, po kořisti tu slídil vyhladovělý sup. Podívej se mu pokřivené na rty: Má v ruce nůž? – Ne, zamíchal si karty.

Napřed ti vyhrát dá, pak rozhodne se jinak. Zdáš se být nekňuba a nejsi vůbec piják. Přihrávej, karta zlá, pamatuj na esa, pod stolem prstů hra, jde na tě od lesa –

pozor, už popad tě za ruku, za kapsu a než se naděješ, chlapče, jsi už na psu. Teď mi tu, prosím tě, jako kluk nefňukej, už jsem tě očesal, už je mi dobře, hej!

Žena tě čeká s dětmi v den platu, jdeš s tělem zchváceným, jak zpřerážených hnátů. Poslední zlatka v kapse ještě zvoní. Nedej se zahanbit a sáhni po ní.

Na Novém Kladně na rohu ještě se svítí. Za zlatku šestnáct piv tu můžeš míti. Sám ďábel ti to pošeptal. Cos v tobě hlaholí. Chci užít světa! Děj se cokoli!

Nechtěl jsem, musil jsem, někdo mě honil. V pondělí ráno slzy jsem ronil. Pomoz mi, sardinko, pomoz mi, okurko, nebo tu popadnu na sebe topůrko,

abych ti vypočet, zač je toho loket, unikl z nástrah a z náručí koket, bych mohl věren být svatosti domova, by ve mně vzklíčila života obnova.