V.

Daleko od vás, daleko od hřbitova zněla mi do tmy bolestná slova, přes hloubku století, přes propast věků, rozlitou když jsem poslouchal

truchlivých tónů řeku: Franz Schuberta nedokončenou symfonii H-mol: V žalobném vlnobití vpřed a zpět,

v soumraku dějin, překrásných na pohled, když trpíš a sténáš, kam hlavu položit nemáš a v pochyb trýzni

čekáš, jak vyzní života tvého poslední soud, jak vězeň v podzemí ukovaný, ni údem nemoha hnouti,

když jsi se o vše na světě třás, ó nechtěj zahynouti! Půlnočních hodin slyš vzdálený hlas, jak zvony slavnostně na poplach bijí

v tlumeně tesklivé, chmurné symfonii. Pochop a naslouchej pozorně, zticha, jak duše tvá jásá, i když tělo vzdychá, sám sebou jist,

vzmach vlastních křídel stíhej, ponurou tíhu s rakve dějin zdvihej, ať veršem útočným, či kleteb prosou, byť hynuls v žaláři či tuberkulosou!

Nic nejsi sám, vše v proudu příštích dění a mlčenlivých davů v srozumění, vše jedním duchem doba pojí v plameni zápasů a bojů nepokoji,

vítěz či padlý, jak ti děje určí, v tom sláva tvá i rozkoš tvůrčí. V žalobném vlnobití vpřed i zpět, v soumraku dějin, překrásných na pohled,

když trpíš a sténáš, kam hlavu položit nemáš a v pochyb trýzni čekáš, jak vyzní

vladařů poslední soud, jak centrum světa, soudruhu, postav se dějin do kruhu a mlčky, beránku trpělivý,

se rty zaťatými, s myšlenkami i city krutě zlými, prost otrocké bázně, pln panovnické, sebevědomé kázně,

sám sebe našedší, pracující lid, až na soudu dějin, jak na selském dvoře zbožný nastane klid, jediný tvořící, svět budující,

prací svou svatý, sám sebou a vlastním svědomím zaujatý, bys nikdy neselhal a nikdy nepokořil, myslil a pracoval, pro všechny žil a vlád,

zem přesladkou štípil jak ovocný sad, své všemohoucnosti se koře, na svoje do věků stržené nerozpomínej se hoře!

Marxovo světlo, zažehlé před lety, žalobný plameni, panstvem prokletý, po kom se ptá tvá bezedná bolest, ještě dnes neukojená touha,

ještě dnes nedopověděná obžaloba, po kom se ptá tvá horká žádost? Ó záři nesmírná, jen noci prozrazená, tvou krásu dosud země nepoznala,

obraznost nedokreslila! Jaká je tvoje architektonická cena? Pro tebe ještě básník ani filosof nenalezl jména!

Pracující zástupy dělníků na dvorech továren a na náměstích vidím stát, v složitou stavbu zřím spojeno

korábů celého světa plachtoví, v nesmírný orchestr kov, dřevo, kámen, tisíce dělnických ramen, ve všech přístavech otevřený svět,

do všech pouští zamířené lodi, kdož to ví, všemi pevninami zvučící drátoví, do celého světa vztýčený stožár a jako slunce, milosrdné i k nejbídnějším,

nad všemi díly světa radostný požár.