Muži se rozešli k zamlklým vískám,
stráže své na cestách rozestavěli.
Ač ženy smutné plakaly hořce,
odešly přece s dětmi hladovými
do svojích doupat...
Vůdcové lidu do rána bděli,
ztlumeně rokujíce u prázdných stolů.
Po třicet dní tak dleli na křižovatkách,
po třicet dní se scházeli k poradám,
hovory vedouce v zástupech šírých
plamennější a odvážnější.
Doma však truchlé plakaly ženy,
hladové sténaly děti.
Pořádek veřejný porušen nebyl.
O ten se postaral hejtman náš dobrý,
na dvě stě četníků do města povolav
a vojsko požádav, by připraveno bylo.
Bída však krutá
ryla už v tváře žalostné vrásky.
Kupci již na dluh nechtěli dávat,
podpory všechny rozdány do krejcaru.
Na hutích noví přijímáni dělníci
a na sta vzbouřených již z práce propuštěno.
A byli velmi mnozí, kteří doufat přestali,
neb proti Obludě přec byli slabí.
A nemohli než znovu jít
se srdcem rozjitřeným v potupě
a zas se nechat urážet
a zašlapávat v prach,
neb dětí nářek hladový zněl příliš bolestně...
Tak po bitvě té nekrvavé nezbylo,
než slabosti vědomí trpké a v hloubi duše zášť,
a pěsti, které vzpurně byly zaťaty,
zas poklesly...
Však prapor rudý na planinách vlál
a píseň práce z hloubi duněla,
když parní kladiva se zase vztekala,
když plamen vzedmutý šleh znovu z pecí v noční tmu
při elektrickém osvětlení závodů.
Však prapor rudý prudčej’ na planinách vlál!