SPOLU JSME ŠLI, Ó DUŠE MÁ,

slunce když hořící se zlatou hlavou s polední sestupovalo hory: lukama hřejícíma, travou zelenou, jak milenci dva skloněni,

na Krista vzpomínajíce a na jezero Genezaretské. Luka jsme viděli zpěvná a zářná, modravé páry na horách zamyšlené

a barvy a písně, jež údolím táhly, hejna holubů Hosanna tleskajících. Spolu jsme šli, ó Duše má, a na Mistra nohy jsme myslili zkrvavené,

a na rány hnědé, které se dosud nezahojily od temnoty Velkého Pátku. A tenkrát jsme pocítili blaho Člověka, kdy z východních polí zazněla ukrytá hudba Nedělních Slavností,

libě sharmonovaná dotekem panovničích prstů Pána: Akkordy zvuků se linuly ve spousty vyhřátých tónů, barevných tónů, jež zpívaly na lukách, nádherné květy, otevřené zobáky kovově zbarvených ptáků,

zlatisté plody zardělých jablek v dokvetlé vůni, a přemýšlely, ztlumená modř, na úbočích pahorků snivých kolem jezera Genezaretského. A tehdá jsme pocítili radosti lidí,

dvou spřízněných duší, dvou Duší v Pánu, kdy nevýslovná sladkost zapadlých snů prochvěla našimi údy. A tehdá jsem uviděl Tebe, ó Duše má,

v sněhové vločky dechnutím jeho proměněnou na louky pršet, a vlnami zladěných zvuků do kleneb stoupat a s oblaky, mlhami do dálky letět – – – A celý kraj šírá byl zeleň bez ukončení,

moře vesele rozepěněné barvy a cinkající guirlandami květů, a celá zem jedna byla krajina Páně, kde voněly stopy po jediném přejití zázračných Jeho noh, a kde zpěv lásky jásal a zalétal na vrchy,

na kterých ztlumená mlha dumavě přemýšlela.