Sen hrdinský, pln slavné tragiky,
propastné touhy mé vše zdivočil,
osvítil ponory, roztavil krápníky
a řeky plakaly, že dřív jsem neútočil.
Déšť jisker zduhovatěl prismaty,
slunečné štíty zněly podzemími,
nad legendárními a Istnými doupaty
jaly se stoupat velezrádné dýmy.
Smutečních z dálek v zvonech mřely Dómy,
biskupských prebend konce nadešly,
soustrastnými dle zvyku idiomy
ztracenou plakalo se nad grešlí.
Spěch továren a horkokrevných debat
v dělnická předměstí přišel i v sobotu
a reformator bude se snad hněvat,
že dědiny zas klesly v dřímotu.
Klam toužebný mdlé budí illuse
na pouť se vydat za odplulou vlajkou,
je třeba hesel bídy k žití ostruze,
nábožné děti krmit kaše bajkou.
Smuteční dálky neprobudí Ticho,
do kalných dřímot vnořeny jsou davy.
– Já povolal jsem tebe, odvážná má pýcho,
káceti mrtvá strašidla, sádrové tlouci hlavy.