Pro nejsmutnější chvíle své
chtěl bych mít nástroj křehký,
pro dojmy příliš bolestné
nějaký nápěv lehký.
Pro rozvodněný žalu pláč
zátoku dobře skrytou,
když nevím proč a nevím nač,
pevnost svou nedobytou.
Pro nejistoty života
naději nebe větší,
v níž budoucnost se mihotá,
a mizí nebezpečí.
Bolestnou moci neznat tíž,
když loď má nejde k cíli,
když touhy nejsou zemi blíž,
a větry zabloudily.
Odvahu míti horských vod,
skal bradla vzdorná zdolat,
s obzory dát se na pochod,
výstrahy věků volat!
Tu sílu mít, jíž země má,
když dravý blesk v ní bije,
a hromu pád zní polema
jak slavná melodie...