Nejskvělejší květy nebes, nadýchané oblaky, světlomodrým pluly vzduchem po nedělní obloze, nejteplejší záře slunce plála v boží přírodě, meze, pole, luka, stráně voněly a kvetly jarem,
ptáci pěli na zahradách písně svoje svatební. Kvetla tráva, zářil palouk, oblak vůně stoupal z lesů a nad tichým krajem chvěl se odlesk zářných paprsků.
Kraj plál v jasu, vůně libá, jak dech touhy plula s květem bílých oblak, kolébala větve zahrad,
komíhala šťavným stéblem a stoupala vzhůru k slunci jak radostná modlitba. Nevanul to lehký záchvěv
prvně procitlého jara, ani výpar chladné hlíny nezaléhal v teplé proudy rozblažených paprsků.
Zkušená a dobrotivá hřála se má dobrá země, shovívavá matka naše, v teplé lázni slunečné.
Ale my, dva nevděčníci, nevyšli do šírých polí obdivovat šťavnou zeleň, chlebovou ssát vůni stébel,
nevyšli do temných lesů, kde jak v starém chrámu řeckém tajná konala se oběť bohu země, bohu síly,
nadšení a opojení, oběť, utajená zrakům v nejtemnějších tůních hvozdu. Větší slunce planulo nám
v malé naší světničce. Jižním oknem, rozsvíceným celým svazkem žlutých šípů, zlaté světlo dopadalo
na tvou krásnou smavou hlavu a zlatilo skvělou září šíj tvou, i tvé prsy zkvetlé, tančilo po oblých rukou,
bílých rukou opálových, propadalo třpytným svitem na tvé bílé, sladké tělo a zářilo prudkým šlehem
jak dvě blyskné, zlaté mince na tvá bílá kolena. Ženo má, má holubice, přitulená k mému boku,
navždy spojená s mým srdcem, dlouho budu vzpomínati na červnovou neděli. Mladí, krásní jak dva bozi,
chvěli jsme se sladkým blahem, že jsme svoji, že jsme mladí, a že boží slunce svítí, a že naše srdce tepou
v sladkém rhytmu dechem světla. Víc než může dát květ rostlin, víc než napoví ti oblak, víc než utají ti prales,
víc než nabízí kdy palouk, dala’s mi, má milá ženo, ozářená jarním sluncem. Dodnes vidím tvoje tělo:
dozrálou a dokonalou, vykvetlou až v tvůrčí plnost, tak jsem tě zřel na poduškách, zlatistvu a vábně skvělou,
skvělejší než chladný mramor. Drže špičky prstů tvojich, cítil jsem v své ruce chvění, cítil jsem v svých žilách šepot
žádostný a lichotivý, omamný a volající, úzkost svírala mé srdce, blažené a přeplněné
přerozkošnou závratí. Ale k tobě blíž jsem nemoh, nemoh rty se dotknout těla, nemoh zlíbat tvoje prsy
trčící a nabízené jak dva nejvzácnější květy na hladině šíré vody, kterou oslňuje slunce.
Neboť světlo, které tkvělo na tvých ozlacených údech, formovalo tvoje tělo, vyzvedalo jeho krásu,
zvyšovalo jeho skvělost, až z pod kůže mladá míza divukrásně zaproudila po tvém mladém, štíhlém těle
a tvé tepny v překypění nový jak by chtěly život. Věděl jsem: v tvém temném lůně že již vzklíčil nový život,
a že nový člověk roste v mateřských tvých útrobách. Ale teď, když rozzářené, vášní, rozkoší a láskou
zrůžovělé, zlaté tělo před sebou jsem viděl chvěti, cítil jsem jen novou radost, radost vítězného boha,
když se srdcem roztouženým konečně jsem přissát mohl rozpálené rty své ke tvým, zlíbat moh tvé vonné tělo,
obejmout tvé plné boky a klesnout mdle v sladký klín tvůj. Ženo moje, ženo milá, snad se ještě pamatuješ
na červnovou neděli? Byli jsme dva mladí bozi. Venku kralovalo slunce, ptáci stavěli si hnízda,
rozblažená země hřála, květy kolébal van vůně, a dva květy našich srdcí v jediný srůstaly kalich.
Bylo to tak přece dobře, že jsme nešli ven do lesů, viď, má ženo?
Cookies on Poetry Cove