Na šírých pláních smutek jakýs leží,
a z města slyšeti žalobné zpěvy věží.
A podle kuten, tiar, ornátů
rozeznáš řady mnichů, biskupů a prelátů.
Od lesů dravé větry vějí.
Kněží si pobrukují Miserere mei.
Šel smutně nějak zástup celý –
na monstrance snad zapomněli...
Ni slunce plachty své na lada nekladlo.
Docela nepompesně v mlhách zapadlo.