Po dnech, jež hýřily světlem a barvami, po záplavách, jež rozlity bývaly nebeskem smavým a v přívalné slávě jež topily luka, nivy a sady, po slavnostech, jež odbýval měsíc v tišinách lesních
a slavíci na březích jezer, když my jsme spali, i po těch, jichž taneční hudba ozvěnou smutnou zalehla až k nám do stodol a stájí, kde jsme dřímali a vytrženi zabloudilým refrainem,
jsme naslouchali v teskném roztoužení jak opuštěné dvorce zborcené, jichž rozbitými okny za zimy se hudba odrazí, a kdy jsme snili o nemožných dálkách,
dojati k slzám lichotností zvuků, ztišeni ve snách v pohádkové kraje, procitlí posléz přešlápnutím koně: ubohé děti v špíně na slámě
vedle svých matek v rozhalených šatech, – ó probuzení v strašnou naši pravdu! Po dnech, jež všechno nám slíbily a pranic nedaly, přišli jsou dnové obnovené bídy a nekonečného zoufalství.
Úsměvné dívky šly v kvetoucím máji naším krajem, zpívaly o lásce a lidském štěstí, tančily po lukách, jásaly po lesích, zpívaly u vod. Ale u našich chalup se ani jedna nezastavila,
ani jednu píseň nám po práci nezazpívala, a když jsme kráčeli s kosami k polím, tichnula kolem nás bzukotná země, oněmly písně u mělkých potůčků,
přestaly zpívat v dubinách víly. Prokletí spělo za naší stopou, prokletí kráčí za naší prací, prokletí zračí se v našich zapadlých očích.
Přišli jsme na zemi jako vyhnanci, všude jsme odstrčeni jako vyvrhelové a vede se nám jako zločincům. V úpalu slunce táhli jsme pluhy,
v zaplání ohňů sekali jsme luka, v požárech leta kosili jsme nivy. Ve všech vesnicích nás volali ku práci, všechna pole se napila našeho potu,
ale teď na zimu jsme nepotřebně osiřeli, bez písní zůstali jsme chudí a opuštění, bez dobytka, bez obilí a potřebných zásob. Ruce naše jsou plny tvrdých mozolů,
tváře naše osmahly žárem leta, ženy naše uslábly po letních porodech, na jejich žilnaté ruce kdy čekaly úrodné prsy země a na vyschlé prsy našich žen
droboučká ústa jejich robátek – v chalupách našich je pusto, sklepy naše jsou prázdny, nastanou smutné večery a žalování větrů, a my, kteří nemáme ani na olej,
nyní, když panské stodoly jsme naplnili, obilí všechno vymlátili, dobytek v stájích vykrmili, neznáme než sten své poroby a skomírání touhy a nezbývá nám před příchodem zimních vánic,
než třeskutý mráz uzamkne prameny země a sypký sníh než zasype cesty, nechceme-li umřít hlady ve své vlasti, jež o všechno nás okradla
a nikdy na nás s láskou nepomyslila, než vydati se na cestu na jih za ptactvem stěhovavým a za zpěvu pochmurných dělnických písní
putovati až k moři. Bratří, ještě jsou netknuté lány sladké země, ještě jsou bezlidné krajiny v divých pralesích a ruce naše jsou jako ze železa:
Opusťte Evropu! Zanechte jí její chytrou buržoasii, ať se dál těší svým nebeským klérem a pekelným vojskem,
svými vypočítavými intelligenty a pořádkumilovnými ministry – – – V přístavních městech, kde z tisíce lodí nesčetné zvedají se stožáry,
napjaté plachty nedočkavě se dmou, legiony našich soudruhů čekají na mollech a z připravených korábů vstříc nesmírnému moři
přes šířku zálivů, přes klenbu oblohy, přes odvážlivost síly hřmí píseň práce.
Velebné moře rozpíná svou náruč!
Cookies on Poetry Cove