Dumavým krajem, polednem znaven,
lesy jsem kráčel kol modré řeky
životem dotknut, vzpomínkou dotknut,
nezvaný poutník, bez cíle jdoucí,
jenž neví odkud a nedoví se kam...
Na horských úbočích do dálky ulehlo
mrákotné ticho; v něm usnuly fanfáry rohů.
A na žloutnoucích korunách
své sítě rozpřádalo léto babí.
Na svoje bratry jsem myslil, chudé dělníky;
ti usedali k obědu v začazených koloniích
u pochmurných dolů.
l na ty, kteří do veleměst vjížděli po železnicích,
pořadatele veřejných schůzí,
i na ty, kteří obědvali na schodištích paláců,
nebo v průjezdech pokoutních hospod.
Také na ty jsem vzpomněl,
kteří vycházeli z nádherných chrámů,
kde dohřímaly v slávě kadidla varhany akkordem závěrečným,
a na ty, kteří promenovali ve městech na nedělních korsech,
dělajíce špatné vtipy
a umlouvajíce s koketními dívkami
slibná setkání na odpoledne.
Však po jedněch jsem toužil...
To byli ti,
co odráželi od břehů, šťastní vyhnanci,
jež proklela země a národové...
To byli moji bratří neznámí, revolucionáři-básníci.
A dotek jejich tajemných radostí
v zracích mých vibroval závany větru,
když došel jsem o polednách do vesnice,
kde vyzváněly dobrodušné zvony
a sedláci se znamenali křížem...
Myšlenky moje labutí měly bělostná křídla,
touhy mé daleké – stožáry byly směle vyšlehnuté
tam někde daleko v modravých přístavech...