Řev moře doburácel za tratěmi vlaků, ztracené dálky vracely se zraku. Svit slunce v lehké zformoval se tony, po trávě listů motýlích padalo miliony.
Jas krajin subtropických jeseň prodloužila, v hýřivé barvy úmrtní se naposledy vpila. A zde se ukryl: jak zvěř postřelená lítostně patřil do hloubky, slzného do zelena.
Poslouchal řvaní říjných jelenů, na cestovní svou hledě halenu a na údolí křivé patřil lesní, o němž se toužným milencům ni v máji nesní.
V prořídlém lese v procezených svitech zřel záři sluneční ve chvějných stalagmitech, tisíce sevřenými jak by chvěla ústy a ve chrám padala, jenž temný byl a pustý.
V chrám duše jeho, kde je teskno stále jak v říši svaté pro dobrého krále, kde liché stopy hnou reminiscence, po stěnách šero, dávno zvadlé věnce.
Klášterní chodby, kde se potmě chodí, skaliska zrádná, kam se nesmí s lodí, a před kostelem, nakloněným maně, bezedná lodička na jižní straně.
To byla jeho duše: oddaná a chabá a pro tíž života přílišně slabá. Sem přišel v posled po skončení pouti. Jako se vlna, hrob i skála hroutí,
jako se oko, květ i hvězda tříští, tak vítr plání, bolest nitrem sviští. Vzpomínal na vše, co kdy prožil v žití, pomyslil na hrob, který v dálce svítí.
Poslouchal ohlas zabloudilé flétny, milostný refrén byl už málo vzletný. Moderní člověk s ochromenou vůlí: napolo pokrokář, reakce ctitel půlí.
Nepřítel vlády, odpůrce všech mnichů, příznivec lidu, soudní znalec hříchů. On četl mnoho a též viděl dosti, zhořkli mu lidé učení i prostí.
Prochodil poušti, znal evropské ráje, Turčíny smilné, seveřanské kraje. Boháčů pýchu, proletářů bídu, prodajnost vlády, dekadenci židů.
Zřel velkoměsta z kathedrálních věží, vesničky včelné, troufanlivost kněží. Dělníků huťských na táborech býval, písničky vzpoury s uhlokopy zpíval.
Zřel přístavy a chrámy, pitoreskní ghetta, veškerou slávu a i špínu světa. – A za reformní leckdy nálady míval své chvíle slabosti i dobré nápady:
Poklady zlata do propastí schovat, nový řád světu rázem oktroyovat. Pochovat odumřelá v srdcích strašidla, k vývoji líná společnost aby se pobídla.
Zčernalé mraky temní se jak dumné thuje. Člověk starého zákona svou zpověď formuluje: Stříbrně třepotavé vlání... jak dojemně se ke rtům sklání
dozrálý hrozen, švestka na sadě, panenská jablka v zralé náladě. Plouživé kouře pýrové, slípavé hroudy syrové
a modré stíny husí v mlhách, jež dálky dusí. Poslední máky v řepách plají, v hrudách se nitky třepotají.
Někde se jabloň poplete, v rozpacích znovu rozkvete. Stříbrné harfy hrají, jeleni z dálky naslouchají:
Na podzim chtěl bych odumřít, pod sebou jezer vodu zřít měděným listím ztřísněnou, trávu chlórově zelenou.
Jelenů bludných po hlase jdou laně k noční říji. Tělo i duše oddá se lehtavé agonii.
Ze slunečního talíře dští stromy světel vějíře a na zvědavé paseky jde průvod panen daleký.
Uprostřed nich, hle, královna, milostná všecka, slitovná, ta seřadí je dokola, až měsíc k tanci zavolá.
Až zlaté vlasy zavanou, večerní světla zaplanou, zlatistá křídla motýlová západ vybarví do nachova,
a v tanci šat se odchýlí, i vlas jich dlouhý, spanilý. – Na mládí srdce vzpomíná, když tanec světel počíná.
Než po krajině sníh se rozhostí, než půjdou smutky mojí bytostí, než v terčích dohoří úpaly slunečnic, než stříbra babího napřede pavouk víc,
a pozdě vstalí kohouti než teskná jitra zarmoutí, poslední mák než vítr urve v letu, horečně přitisknu jej k retu.
Ve chmurná města tovární má touha pak se promarní, ač vím, že zhynou naděje dřív, nežli budou závěje.
Je cesta moje daleká. A nemám víry v člověka. Couravá, schlíplá oblaka jak seveřanští vězni,
a když se večer pomráká, z mlh deštných zvony nezní. A vysušení sedláci se do svých chalup vytrácí.
Cookies on Poetry Cove