Zima už není, jaro ještě ne,
mrazivý táhne vítr přes lada,
jsou perspektivy příliš vzdálené
a jakýs převrat duši přepadá.
Odlesky slunce, obílených kmenů...
na hrudi leží nahá tesknota
a na budoucnost snadno zapomenu,
jak modrá je všech věcí cizota.
Cizota dálek, průhledných též klamů,
trpkosti žití bolí poznovu,
reflexí marně hlavu svoji lámu,
proč zbudili se mrtví z pod svých příkrovů.
Nejistá nyvost bezbarevných stvolů,
i bezbarevných travin směsice
mých vzbouzí smutek odpuštěných bolů –
to ze všeho je hořké nejvíce.
Dojetí jakés do propasti hledí,
kde otázky se více nekladou,
kde vyvolení o jistotách vědí,
jež duši mé jsou temnou záhadou.
Pozved’ bych křídla, klid mě ale jímá,
vševládné vůle jsem jen monada,
očima v hloubkách nesmírnýma
věčnosti obraz v šíř mě pobádá.
Zdánlivý klid, jenž lhostejností není,
v taj života mě volá, hrobů hlas,
a dosti času čekat na znamení,
až vítr smrti zlomí zralý klas.
Jsem průhledný jak křišťál horské vody,
zřím na dno přírody i na dno propasti,
má myšlenka má teskné doprovody
a neobsáhlost mořských oblastí.
Jsem na vše připraven a téměř zlhostejnělý:
buď v život vejít vzrušen s písní básníka,
neb napnout plachty, nesmírností smělý,
a tajně odplout v ticha veliká.