Já viděl Akropolis... Směry všech větrů přijížděly ověnčené koráby, na všechněch cestách rozkvetla stromořadí a u všech silnic byly slavnostní brány.
Tržiště bylo prázdno a krámy zavřeny, lupanary byly bez nevěstek a krámy nikdo neotvíral. Od sochy bohyně Pallady Athenské zíral jsem po schodištích: nesmírné byly zástupy hlučících davů,
směs pestrých krojů se míhala ulicemi, jazyky všech dílů světa hlaholily sloupovím a vlna života, vzdouvána krajem, kypěla v chrámě. Stoupal jsem k výši kol štíhlých sloupů
a mnohé, které jsem potkal, jsem poznával. Viděl jsem líbezné filosofy a básníky slunce, osmahlé dobyvatele a zápasníky, bohorovné césary a otroky, viděl jsem nejkrásnější ženy světa a nevěstky,
vestálky, klášternice a veselé milenky, dělníky, akcionáře a zločince, revolucionáře a despoty, polozvířata a svaté, a v nesmírné perspektivě, jíž rozevřelo lidské pomýšlení,
viděl jsem lidi všech časů a plemen: zamračené starce a melancholické dívky, zápasníky širokých plecí a mrzáky, vrahy a tuláky, kněze a rouhače,
pýchu a bídu světa, krásu a ohavnost, nádheru a hřích. Daleko někde byl jejich domov, daleko někde hřímala děla a rachotily vlaky, daleko někde lhali kněží a kleli vězňové.
Všechny zločiny a kletby, výkřiky zoufalství a vzdechy otroků měnila vzdálenost v čarovné tony a vrhala je na duše žhavé a odepnuté, jak hořící vlákna zlata. Oněmlé zástupy stály v sloupoví, do sebe pohrouženy:
ozvěna rodných měst přicházela do jejich duší jak pozdrav, hrůza všech zločinů napínala křídla orlím myšlenkám, despotická gesta panovníků otvírala brány žalářů, z krve popravišť vykvétaly orchideje největších revolucí,
žalářní mříže ozlatil úsvit nového jitra nad národy, těla vykořistěných otroků a dělníků se navěžila jako maják budoucí kultury, slzy pokořených a umírajících naplnily jezera citů, na ostrovech zapomenutí vykvetly zahrady něhy a lásky,
zaťaté pěsti se rozevřely a vypadla z nich semena budoucnosti, prapory revolucionářů roztrhal vítr a roznes je po všech polích, válečné pochodně zapálily ohně na všech křižovatkách, energie dobyvatelů prokopala průplavy do všech pouští
a veškeren svět byl otevřen kráse a lásce. Nesmírnou touhu vzbudila hudba. Zdi učinila průhlednými jak skleněné, krásu přiblížila nahou a chvějnou na dosah rukou,
ruce učinila bezohlednými jak vítr, srdci dala pružnost mořské vlny a zraku hrdinnost zápasníků. Minulost odsoudila jak despotický satrapa,
všechny její zrádné myšlenky kázala vrhnouti do nejhlubších žalářů, bezohlednost naší touhy dala jim ocelové mříže
a naše opovržení je zazdilo. Zázračná hudbo! Akkordy tvojich symfonií se prostorem vlní a padají v duše.
Vzmach pružných houslí vylétá k výši a vlaje jak rozpletené vlasy nahých tanečnic, tony se míhají v kaskádách trylků jak bílé prsty žvatlavých dětí
a údery činell se odrážejí od výkřiků vášní jak burácivý smích najad a tritonů od pěny moře a šumotu bouře, v bravurním spádu dechových nástrojů dovádějí nereidky a sirény,
energické povely válečných trub vedou do boje i nejbázlivější a polyfonie rozpoutaného orchestru otřásá námi jak bouře zemí.
Ale jak blesk, jenž číhá na zachvění ticha, a jako sráz, jenž vrouben je vábnými květy,
ustane na ráz příval zlých větrů a všechno, co pádilo v šíleném ryku, ustrne. Tak dovoluje smrť u lože umírajících
naposled kynouti domovským břehům a dojímavá vzpomínka osamělého hoboe se loučí s životem. Ale než břehy dopoví svůj pozdrav, dřív než se zarosí zraky,
z hlubin se přihlásí bassy a pozouny, vystříknou zvuky jak pomsta a pláč, hladinu moře rozvíří bubny, cella se vzepnou jak hřbety ryb,
povely křídlovek rozepnou plachty a fagotty, netrpělivé v očekávání katastrofy, šlehnou jak prapory roztržené: Tisíce smyčců se zvedne na poslední cestu,
všechny struny se rozzpívají jako slavíci, píšťaly se rozeběhnou na nejvyšší stožáry, cornety a trombony vybuchnou opojením Návratu a duše má, nesena na křídlech tónů,
poletí hvězdná a jásající, vedena zástupem nahých tanečnic, spletena vůní a vlajícími vlasy, zmítána chaosem krásných těl
a kolébána rhytmem hořící krve. Oblak vůně zbude na zahradách opuštěných břehů, krvavé slunce a obraz hořícího města na obloze. Nebeská čarodějko!
V extasi blaženého přijímání oddáváme svou duši přílivům akkordů tvojich, jak země svá nesmírná ňadra pocelům slunce a duše naše, vroucí a odevzdaná,
jak bohyně Jo v objetí Dia kolotá chaosem úrodných mraků, jež vlní se prostory niterných krajin, a náš údiv se křídlí jak vějíře planoucích hvězd,
schodištěm našeho pokoření vystupují geniové a vladaři tónů a nejvyšší galerie svých myšlenek jim otvíráme. – Ptáme se těch, jimž bylo dáno poznati tajemství věčného mládí,
a oni nás vedou do nadzemských zahrad.
Cookies on Poetry Cove