Zřím v čisté modro nedělního vzduchu, paprsky vnímám, váté silnicí, všech zbaven úzkostí a ballastního ruchu, prapory zřím své duše vlající.
Můj malý budík v koutku pilně tiká, řeč ohně činí pokoj diskretní, v své patřím nitro, jak v něm plamen vzniká, vzpomínky profil jak jde koketní.
Jsem tichý básník, revolucí ctitel, půvabných chvil a veršů ciseleur, pokojna ticha odedávný přítel a v lásce vždycky trochu amateur.
Svůj vedu život v tichém ústraní a miluji svůj ostrov mládenecký, kam příbojům se příchod nebrání, a časem pohrdám, jak šťastný básník řecký.
Jsem podob nových vlastní představa, krom klidu Řeků rád mám sílu Gallů a dobře vím, že doba nastává protrhlých sopek, nespoutaných žalů.
Čtu vtipný cestopis a moře z mysli volám, vzdán tichu ostrova a lesku hladiny, a rèverii vzňaté dnes už neodolám, nechati míjet pružné hodiny:
Oddat se zlehka obejmutí dálek, doteky cítit vlastních postřehů, usmát se výškám, jichž jsem dřív se zalek’, jít třísní vzpomínek jak květném po sněhu.
Být středem světel, jež mě z dálek zlatí, vějíře prchlé radosti své rozestřít a čekat chvíli, až se v mysl vrátí hory a moře, zas je moci zřít.
Odrazy věcí transponuje touha, minut mých rhytmus přidá crescenda, průhledy mé jsou fantasmata pouhá, v barevném stylu tkaná merenda.
Vše tančí přede mnou i světlá moje krev, svit rosných paprsků tká závoje, a málem nevím, čemu říkám hněv a proč si nepřeju než trochu pokoje:
Úsměvy slunce kolébat se v lodi, jezerem dnů svých plouti bezpečně, zpívati chválu vůli, jež svět rodí, přiodít srdce navždy svátečně.
Tak cítit sládnout tepot vlastní krve, pel zlatý v srdci vůní usedat, jak zručný autor v kapitole prvé když náladu chce dobrou vyvolat.
Cookies on Poetry Cove