Setměl se pokoj, stíny se černé protáhly v klenbách
a plocha zelená, přede mnou prostřena, živá
sesinala.
Ve vzduchu čpělo cosi mstivého, vraždícího.
Zadulo z hloubky. A skla se otřásla strachem.
Vítr se prolamoval nárazy dutými dovnitř.
K oknu jsem přistoup:
V daleku nad lesy zklenul se, olověný,
v hrozivě protáhlých nozdrách,
Nesmiřitelný,
nenávist proti všem dýchající.
Zahřmělo temně. V té chvíli těžké,
jež znamenala shroucení šedomodrých pěstí,
které dopadnout měly těžce k zemi,
Bestie Sinavá vyplula v mracích, zatřásla pěstmi, ohnula svalnatou šíji
a rozpletené vlasy, jež lily se v širokých pletencích k zemi,
se rozběhly od lesů v pole.
A vyvalené, vodnaté oči, podlity krví nezkrotných blesků,
civěly na pole ustrašená.
V tom rachot překotný se valil kdesi po vysokých klenbách.
Skrčený Strach, prolomen zahřměním sil, otřásl mokrou hřívou.
Oddýchnutí z hloubi provanulo vzduchem!
A déšť vlahý, radostný do oken zvonil
v průvodech hromových třesků.
Zpívala země.