Podzimní topoly mhou do tmy voní,
sousedsky, do taktu klapají mlýny,
ševelí listí a kmeny se kloní
a já jsem po krisi docela jiný.
Chci slyšet pohádku smutnou a krátkou,
jak srdce mé ji lehce pochopí.
Uspat chci štěstí a blaženost vratkou:
nuž, ať se mlynář utopí.
Nadejde noc a povodeň náhlá
a přijde požár tak prudký,
zmařena touha, jíž dívenka prahla,
v rubáších přitáhnou smutky.
Zpustnuly mlýny a umřela panna,
sřícená okna v půlnoci svítí.
Teprve úsměv božího rána
pozemským světlem je vznítí.
Nešťastný osud mě dojímá.
Jenom když konec spokojí.
Noc stíny stromů objímá.
Vše zakleto. Je po boji.
Mám tak rád šumění sesterské vody
a bílou pěnu, jak stříká přes splav.
Voda je blízko. Vedou k ní schody.
Na sloupech citu život svůj nestav.
Pod mostem hučela řeka.
Do temné noci svítily mlýny.
Duše se dálky už leká.
Můj život moh’ býti docela jiný.