LABYRINT.

Zdroj klamných nadějí už léta nevytékal, poutníci lásky zpět se vraceli, hvozd zádumčivý živoucích se lekal, do hlubin zbloudil peřej nesmělý.

Cestička úzká vrostla do hlubiny a ztraceny jsou lidské silnice, hovořit lze jen s měsíčními stíny, kdy trpívají duše nejvíce.

Pláč elegický rozvracuje nitro, děs nejistoty dumá o smrti, než smutné vzejde nade hvozdy jitro, bouř rozhněvaných větrů snad mě rozdrtí.

Teď přijde chvíle starodávných duchů, kdy zavru zbožné bible, moudrá lexika, rozloučit jda se v legendárním vzduchu, kde dokonala srdce veliká.

Do sklepů sejdu, věrné rozžhnu svíce, kam bázeň věčna volá k oddechu, – jsou unaveny moje zřítelnice, na hrobkách předků hledám útěchu.

Zeptám se hrobů: Co se se mnou stane? – posvátné ticho bude mlčeti. Jen zbraní zazní lkání polekané, jak vytí šelem v skrytém doupěti.

A budu klepat... Srdce, zkamenělá nesmírným tajem, snad mě vyslyší? – Však nedobytná klenba oněmělá jen ohlas marný k mrtvu utiší.

Je temná noc a ticho utonulé... neznámá křídla kolem šelestí, je znemožněna všechna lidská vůle a panují zas staré pověsti.

Rozpjatá křídla všecek obzor halí, krev tmavá hoří plání absolutna, houf černých labutí tmou vesluje sem z dálí a chvíle nastává mi nevýslovně smutná.

Jsem vzdálen všeho pozemského rodu, víc světského nic nevíže mé tělo, jsem připraven a téměř na pochodu, – teď stát se může, co by stát se mělo.

Zašeptám ještě pozdrav minulosti, než představy mé v prach se rozpadnou, než ztuhnou nervy, svaly mé a kosti a v hlubinu než padnu záhadnou.

Ostatky zbudou ubohé mé pýchy, pláč úsvitů je zlíbá za rosy, ze hlubin země vstane peřej tichý a slavík bude zpívat v rákosí.