Průhledné dálky, nic se v nitru nehne.
Snad jakás lítost, bolest minulá?
– Svůj dávný zákon duše nepostřehne,
jímž na cestu se sama pohnula.
Čeká snad marně – minulosti není,
paměti přelud živé nerodí,
na touhu mládí není pomyšlení,
alejí snů už láska nechodí.
Jen bolest zbyla v nitru žíravá,
jak lítost děcka, na něž zapomněli,
a myslím, že mi cesta nastává
do krajů neznámých a v přístav ztmělý.
Hluboký ve mně uleh klid
a líto je mi nesmírného ticha –
svých mladých dnů naděje chtěl bych mít
a lásku naivní, jež sladkou touhou vzdychá.
Chtěl bych mít naděje, jak oblak vítr má,
chtěl bych mít touhu vlny zdvižené
a jako jeřáb pohnout křídloma,
když slunce volá v kraje vzdálené...