Vše marno bylo. Pomalu lid věřit přestával a zapomínal na Boha i Písmo, na svátosti. A nejvíc zapomínal na kněze. Opouštěl zpovědnice, vyháněl ze vrat šedé mnichy žebravé,
ni na mše nedával a děti bez křtu vyrůstaly. Na polích kříže skáceny, z kapliček rumy zřít, na mostech sochy zvráceny a uvrženy do vod. Již dávno v truchlé vsi se nemodlili Otčenáš.
Je starý farář mrtev. Kaplan brzy odtud odešel a konsistoř vyslala nejdřív zbožné misionáře, pak četníky; též o vojenskou assistenci zažádalo hejtmanství, leč všecko bylo marno.
Lid nevěřil a darmo pak sem docházely spousty epištol a brožur objemných a darmo vyhlášena byla nová robota a darmo v právní řád poddanský desátek zas uveden –
neb všechno to přec dálo se již tenkrát ve starých zlatých časech, kdy náboženství bylo v nejplnějším květu. Nového proroka lid sice neměl,
však vzpoura jeho opravdová byla. Říkali: svědomí vlastní že je srdcem jejich a jejich život, ať je nebo není Bůh, že nějak již se skončí.
Dědičné hříchy že jsou jenom dědičných slabostí následky a vymknouti se z duchovního poddanství, toť nejlepší prý cesta k osvobození člověka. Na věčnost příliš nemyslili, neboť lhostejno jim bylo,
co po smrti se stane. Zemře prý duše, tak jako na věky odumře tělo a co se zrozuje v nás, přetrvá krátký čas a zahyne. Jen syny svými jdeme do věčna. Je nebe ztraceno a peklo vysmáno,
očistec rozprchal se v dým, jsme pravdy synové a dávno už my věřit přestali všem illusím. A navždy zavrženy byly posty, pokání
a chmurná askese byl zločin největší, na lidství páchaný. Zavrhli všechny modlitby, i svatých vzývání i Boha. Je unavilo příliš doufání, neb jasně viděli, že zvítězila vždycky smrt.
Vždyť život míjel dřív jen v rozjímání mdlém a byli pod sluncem dřív jako udupané pole. Vše bylo zneuznáno dřív, i pýcha života, i bujná radost jejich.
Dlouho váhali, po míru ale toužíce, konečně oznámili úřadům, že nepřejí si víc, by slouženy tu byly mše a křtěna novorozeňata jich dříve, než rozumu paprsek matný
osvítí planinu života truchlého a uproklínaného, kde teprv přesně pozná se, jak společnosti této právě to nejsvětější v člověku je dáno na pospas. Vše náboženství farářů a biskupů,
veškeru mravouku císařskou, klec pro strach poddanstva toho dne slavně zavrhli. Život volal je a smál se na ně z porosených trav
a stromů rozkvetlých v zahradách voňavých, neb jaro bylo tu a ptáci byli veselí. Všem byla příjemna ta změna. Jho Písma, tíha hříchu a obava před tresty pekelnými netížila duší jejich.
Po hodech lásky v nocech růžových je nebudil zvon k povinnostem přísným, a o polednách ticho uzrálé jim nevdýchalo smutek přetížení do tváří.
Na večer zvonek stonavý víc neklinkal, neb nikdo nespínal víc ruce k modlení, ni staří výminkáři nebeklíčů neotvírali na ohmataných stranách,
neb dávno tleli všickni pod zemí, i starosvětské jejich postavy, i jejich staromodní knihy modlicí. Zde štěstím bylo největším, že ve vsi zbyli jenom mladí.
Všem bylo jásavě, když opuštěny byly chrámy... Jen jediný muž starý ve vsi zbyl a ten prý z toho převratu se usoužil. Zadumán v svoje truchlé sny a stížen přeludy,
měl duši roztrženu mořem soucitu; neb stále myslil hrozná na muka, jež nešťastníci tito na věčnosti sobě připravili; přestárlý kantor ve vsi zbyl.
Tou událostí zdrcen v prach, na kruchtu kostela se uchýlil k svým varhanám a umíraje pomalu, v ohromné bázni věčným před trestem vyhrával ještě naposled v tichounkém pianissimu
nejzamilovanější preludie své. Toho dne, jako na posměch zvoníkův mladý syn šel naposledy ještě zazvonit.
Byl večer; návsí zšeřenou se trousily již kostry chorých stínů. Úzkostně v boudách vyli psi, neb smrti báli se, v chalupách po tmě seděli a vyjít báli se.
Žal umíráčku trousil truchlé tóny v šero snů, však v duších vesničanů podivně se zdála znít ta parodie nejistá. Neb po činu teď vlastním báli se
a sami sebe zhrozili se jako šílenec, jenž otce svého zabil v záchvatu a spatřiv tělo mdlé, přepadnut hrůzou, v lesy štván ponurou nocí uprchne.
Ó jistě mladý zvoníkův syn netušil, že na věčnost dnes vyzvání jediné duši věřící, jež loučila se se světem: Vyzáblé prsty v černých klávesách,
jak přibit k starým varhanám, hubený profil vzpíral do výše na malovaný strop a ozářené anděly ve hvězdách blankytu a sladce toužebně
na hlavní oltář zpuštěný, kde tabernakul rozbit, smutně zřel zejícím otvorem, jak v marném hledání po opuštěném kostele se zahleděl.
Pak svez’ se pohled jeho na klávesy mdle, neb nikdo neposlouchal víc ty zvuky sesláblé, ni akkord poslední, v němž vyhrál bolest svou... A nikdo děsný nářek v noci neslyšel,
s nímž cítily i ztlelé korouhve a starých maleb oltářních i úctyhodný prach, i zašlé rámy jejich dávno zlacené. To zvonek ještě třikrát trh. Byl konec. Zvonek oněměl,
a tma již rozvlekla se návsí truchlivou. Nazítří živo bylo v polích. Písně hlaholily v stráních, v lesích a šírý kraj se potopoval světla v plesích.
Na přestárlého kantora si nikdo nevzpomněl. Teprve po letech, když čas byl zbourat kostel docela (neb hrozil sesutím) – u varhan starých, zadumaných v prachu jej našli:
Kostra záhadná jen místy cáry přikryta a lebka sehnuta, ba z prázdných důlků očních žalost dosud hleděla, neb v koutku na kosti několik slzí droboučkých
v mihotný krystal zázračně smrt zhranila.
Cookies on Poetry Cove