IX.

Nic nepomáhá krutá persekuce, myšlenka buřičů, nezardoušena v muce, plamínky vytrysklé ve sklepích rozžehává, pěsť k pomstě zaťatá z hlubin se dere, vstává

v postoji vztyčeném, kdo v strachu hrbil hřbet, by neopozdil se, nepřišel naposled. Kdy ale cestou zpáteční mezi nás zamíří, kdož upí pod knutou v mrazivé Sibiři?

Kdy s těmi dáme se my na společné cesty, kdož neviděni psali nad továrny rudé manifesty? Kdy s těmi shledáme se asi po prvé, kdož vůlí svou prosákli do nervů a do krve

všem, kteří pochopili, že nadešel čas, po celé zeměkouli který sbratří nás, od pólu k pólu zachvěje se prudce, lán světa přeorá těhotná revoluce?

Van horských větrů zalehl i k nám, na cestu nejistou i já – se za ním dám, zasažen jeho přemilostnou září, nadějí, dýchající z příbuzenských tváří.

Bude to cesta plná nebezpečí, čím hlouběj pronikám, jistota stále větší proniká cévy mé a mysl plní vůlí, že brzy k cíli dojdeme, když jsme již v dobré půli.

Nad dějinami, nad světem, ční zákon vývoje, větru, ni řekám nedá pokoje, nad říšemi a horstvy letem zakrouží a po ničem tak více netouží,

jak stopy starých dob v závěji zamésti, lavinou s horstev stržených když se nám poštěstí text prosvítavý v hloubce přečísti, v svém matném zdání když jsme nejistí.

Zda nový rozkaz byl nám tíhou dán, prodral se do nitra k nám se všech stran, nestálým nepokojem dnem i nocí tísní a vyrazit chce vyzývavou písní,

zazpívat na jaře hned s prvním skřivanem, na první loď když vstoupíme a tam se dostanem, kam tíhli jsme svou nadějí a smyslem v rej příbojů a v kolotání svislém.

Svůj cíl jsme objevili, obsah života, v duhových barvách jenž se mihotá, v průhledech prozářenou ukazuje stranu jen u lampy večerní v japonském transparentu,

s obrázkem blaženosti téměř rodinné, sdruženou prací v úspěchu nás nikdy nemine, cíl blízký je, jak horská perspektiva, jež dálky zkracuje, ač dálka stále živá.

Nám krutost úsilí a tíhu těžkých bojů, nedopatření a stálých nepokojů, v pralese bídy zodpovědnost připomíná, že každá vidina se mění, stále jiná,

že jedna doba přečnívá tu dobu druhou a nezdar doby jedné druhé jest jen vzpruhou, jen stále kupředu, až na vrcholy skal, abys tam poselství a heslo odevzdal.