IV.

Byl třeskutý mráz uprostřed prosincového dne. Na selském dvoře zbožný byl klid.

V pozadí president, osvoboditel. Poctivý stál tu, počestný lid, mrtvému sedláku,

prostému, velikému se klaněl. Na katafalku, obklopen přítomností celého národa, věnce z úcty a obdivu dané

ministru, muži a moudrému člověku, slova, nejpozorněji vybíraná, tomu, jenž šetřil slovy, láskou i citem, nikdy však pohledem moudrým,

rozumem opatrně uváženým, svým štítem. Tak tu stál na selském dvoře, sám sebe našedší, v poctivost věřící lid,

i jeho president, za živa svatý, sám sebou i vlastním svědomím zaujatý, ušlechtilému a prostičkému příteli se koře, jenž nikdy neselhal, nikdy nepokořil,

mlčel a pracoval, na všechny myslil a vlád, pluh úsilí v rukou, jak sedlák tvrdou kleč do nevděčné půdy zabořoval, za velikého mrtvého,

za sebe, neústupně sobě věrného, i za budoucnost obráceného národa celého před mrtvým spolupracovníkem tu stál, svou úctu a lásku

mu mlčky projevoval, svou prostotou a tichem je povznášel a dotvořoval. V dálce a v skrytu krysy

u prázdné skoro již mísy. Taž se jich, komu uvěří. Zlobou a blátem tě udeří. Na konec otázka jen ta:

Měli jsme dobrého presidenta? Neodpoví ti cháska ta, nadutá, chtivá a upjatá: Svatý tu kráčel po zemi.

Chceme se za něho schovat, ale nechce se nám ho následovat??