III.

Městečkem potácí se dokonalá mdloba, žoldnéř i kněz, ti spojili se oba, kamennou hradbou i kamenným čelem stali se vševládnoucím lidu krotitelem.

Rod pánů Žďárů v Hájku teskně dohas, kacířským příbuzným postačit musil provaz a podle plánů zbožné církve svaté pomalý postup ani nepoznáte.

Nezvíte dne, nezvíte hodiny, kdy odřekly se panství mrtvé rodiny, s pečetí glejt do nebes byl jim dán, by smiloval se nad nimi sám Kristus Pán.

Nad opuštěným panstvím smiloval se řád svatého Benedikta, který kolikrát českému národu určoval běh a směr, řídě se heslem: ber, jen ber!

V kronice čte se důležitá zmínka: Buď blahoslaven opat Otmar Zinka. V městečku třicet let máloco hne se. Tu a tam švec, či kovář přistěhuje se.

Kronikář píše: řemesla víc kvetla, slovíčko neslyšíš, že přibývalo světla. Teprve po letech as sedmdesáti vzduch vzpourou kořeněn začal tu váti.

Za vlády Štěpána opata kněze hned dvěma vsím změřeny nové meze. Pak přišla doba srdcím našim blízká: Napoleona porazila dvě, tři dobrotiska.

To byla doba vzpurnická a smělá. Valná část městečka v té době prohořela. Žel, všechnu plesnivinu neschvátil ten plamen, s robotou, s pověrou nebylo ještě amen.

Průvanu povětří se tarasilo ze čtyř bran. Nad městečkem se vznášelo tisíce havranů a vran. Pan opat přijíždíval v panovnickém plášti, nemaje proti nikomu nepřátelského záští.

Jak vypravuje malá knížečka, v chaloupce za branou zřídil tři místečka, zestárlých čeledínů trosky by tam dohasly, když stáda panských volů bohabojně dopásli.