Jak je to dávno, pane faráři?
Dva, tři dny.
Narodil se Kristus Pán, veselme se!
Horníků, vdov a sirotků
osud je přebídný.
Radujme se?
Radovala se prostičká srdce sterá,
chvalořečily koledy od rána do večera:
pokoj lidem dobré vůle!
Nemyl se!
Nám ještě nenarodil se!
Uraženým a poníženým
lež místo pravdy se dává,
žurnalistika zaprodaná,
brk namočený v zázračném jedu,
proletářskou bídu pověrou zaříkává.
Je noc a mráz. Vidíte, cítíte, tušíte
ve všech pěti dílech světa,
především ve vykoupeném Rusku,
v Evropě dosud shnilé,
jak je to strašně milé,
když vyhlodaný kapitalistický srub
cení svůj páchnoucí, dravčí chrup
a nezodpovědně nedbá,
jaká to zbojnická vzrůst může setba,
když za nocí, jak tygr
ještě ve dvacátém století vychází
pod zemí, nad zemí, na souších, na mořích,
v údolích, v pohořích
na svůj kanibalský lup
a nezří,
jak vysoko pro ruce pánů censorů,
až ve stratosféře
je napsána Marxova věta:
Spojte se, proletáři celého světa!
Spojte se v tisíce rukou a ramen,
spojte se v jediný, horoucí plamen,
spojte se v jediný, ohnivý květ,
přestavte prokletý, zvrácený svět!