I.

V žalobném vlnobití vpřed a zpět, v soumraku dějin, překrásných na pohled, a v pochyb trýzni na vás myslíme, soudruzi od Duchcova a Oseku,

na vás, molochu všežravému obětované, na vás myslíme znova a znova, uvažujíce zlobu od věků do věků, nebezpečí krutá na zemi hořké a na vodě slané,

na zemi, všem lidem pro radost dané. Na rty se derou zlá a nenávistná slova, pod nimi kletby, vztek a pláč a nad žalem tisíců otázka: proč a zač?

křik mučených a žalářovaných, k popravě nalíčených a zrazených, posupný, sám sebe oklamávající smích bohatých,

v zoufalství ukovaná světa bída šleh našich blesků hlídá. Osmého ledna jich třináct, ubitých, pochovali, do černé země třináct rakví dali.

Ale tam v hloubce, pod šachtou Nelson – III. jich stodvaačtyřicet hoří, v ohromnou kytici spojené srdce, jak jediný plamen,

jediný, podzemní, sopečný květ a na něm z osmi stran zazděné šachty kámen: zemský ráj to na pohled. Ale řekni mi, Kriste Pane,

na zemi, všem lidem pro radost dané, kde domov tvůj, kde statek tvůj je hezký, havíři severočeský? Osmého ledna jich třináct, ubitých, pochovali.

Téhož dne z dopuštění spravedlnosti deset prý všelijakých pánů nadzemních, podzemních k soudu dali. V žalobném vlnobití vpřed i zpět,

v soumraku dějin, překrásných na pohled, a v pochyb trýzni čekáme všichni, mrtví i živí, jak soud světa vyzní, žádostivi.