Neznámé městečko, uprostřed lesů skryté,
mluviti nechce o své minulosti rozpačité,
o dávných dobách před sedmi sty lety,
jak o nich vypraví kronikář mnohovětý,
o časech zamlklých, kdy sova v letu spící
v houštinách pralesů mdlou zažehala svíci,
pod stínem borovic a v strnulosti dubů,
úklady netušíc v tmě poukrytých srubů.
Zemdlený poutník z dálných krajů jdoucí
nemoh tu slyšet cizí srdce tlouci,
nemoh se nadát útulku, ni ruky hostinné,
osvobození z nicoty, jež jednou pomine,
močálů teskných překračoval brod
s nikým se nesetkav, dal se sám na pochod.
Městečko obešel, rynk svážný do čtyř bran,
poušť maje na mysli, křik havranů a vran.
Hvizd časů válečných sem nezaléhal dnem,
usedlých rytířů hrad v tichu prochladlém,
mír dávno zmrtvělý probrat se nemoh v spánku
od jitra věčného až zrudlých do červánků,
potok kdys hučavý tu v parnu vysychal
a váznul v kaluži, než v bouři zabublal,
Života nebylo tu zdatné znamení,
kamenný pranýř dumal o svém určení.
Nebylo proč zavírat vrátnici,
nebylo čím naplnit prázdnou truhlici,
několik sedláků tu marně přemýšlelo,
ku které pravomocnosti by se jít mělo.
Pán toho statku málokdy byl viděn,
mrtvého bohatství on nikým nezáviděn
na dlouhý čas nepoznán v lesích mizel,
jako by neúrodu letních dnů kdes sklízel.