Tak často se to stává těm,
kdož bydlí blízko hřbitovů
(jde téměř denně průvod kol
a davy v šatech smutečních,
v jichž vážný krok sbor zpěváků
pohřební recituje žalm),
že zvyknou na zjev pochmurný,
na černá roucha obřadní,
na slzy těch, již zoufají,
ba zapomenou docela,
že vezou kolem mrtvolu,
a v myslích jejich utkví jen
rozžatých svěc plam mihotný
a oranž světel pochodní,
voňavých květů věncoví
a hudby měkký, tklivý spád,
až zdá se jim, ne pohřbem to
že kráčí dav ten ztruchlený,
však ke slavnosti tajemné,
jíž smrtelní v svém životě
vždy jednou jen jsou přítomni.
Pak z domů svých vycházejí
i proletáři básníci
a za průvodem truchle jdou
pohřební hudbou zmámeni,
do divných zkolébáni snů,
jak náměsíční na hřbitov
jdou v podvědomém tušení,
žeť opravdový klid jen zde,
v tom všeslitovném náručí
soucitné země provlhlé.