DUŠE.

Cisterny věků, jichž dna nedohlédnu, jsem opustila, hmotou vězněná, čekala dlouho, až svá křídla zvednu nad města blankytná a zelená.

Džunglemi nocí bloudila jsem chabá, tmou osleplá tápala na dně vod, vězněna v mušli, lesklém štítu kraba, já nepoznala hvězdný chorovod.

Jeskyní tajných, poklad rud kde dříme, kam nedolehla lodní píšťala, tma byla ve mně, v níž se nedovíme, jak podoba je všechna nestálá.

Krátery sopek poznala jsem vroucí, i nezbádané zemské útroby, měst zasypaných krásu nehynoucí a upálené, pyšné osoby.

Staletí mnohá dřímala jsem v ledu, mou pýchou byly hnáty mamutí a věděla jsem: říci nedovedu, jak mrtvá jsem a téměř bez hnutí.

Prerií šírou hlas mé touhy šuměl, poslušný vítr nes mě v pralesy, ale mé touze nikdo nerozuměl, jen nebetyčné sněžné útesy.

Na křídlech orlů spěchala jsem k jihu, když příznivé vanuly passáty, nad jezer tůní, ve vln mrštném zdvihu zrak mířil v dálku směle upjatý.

V peřejích burných tančila jsem nahá, veletok jarní když jsem rozvodnila, a nová řece vykázána dráha, kam hnala ji má nezkrocená síla.

Na břehu moře vyšlehla jsem chtivě, stín vějířový dala oase, když rodné moře teklo zádumčivě a vybízelo k věčné odvaze.

Teď úpím v tobě. Města modrojasná bych uviděla ráda poznovu, kde svobodná je dálka spasná, necítila bych zemských okovů.

Překrásná cesta do dálky mě vábí, tvé lano žití přetnout nelze mi, jsi obtížný a dosud málo slabý a nerada jsem s tebou na zemi.

Odlož svou masku, osvoboď se prudce, odvahu najdi svojich přemetů, jsem ochotna podat ti obě ruce a vydati se na pouť do světů.