Ó Esmeraldo, vášně jaké plamen
mé srdce schvátil po tvém objetí?
Já šílím po doteku bílých tvojich ramen
a všecek úpím ve tvém zajetí.
Divoce tančíš před očima mýma
na koni vraném kolem dokola,
křídloma dravci bijí spoutanýma
a krev má sotva bouři odolá.
Nic nerozeznám, než tvou nožku svůdnou
v růžovém kmitu skokem balletu,
za tebou dám se na cestičku bludnou,
podoben předku svému princi Hamletu.
Pekelnou touhu vzbudila’s v mé duši,
za tebou bodnout koně na cestu –
vichřici krve rozum nepřehluší,
já budu tě mít za svou nevěstu.
Vlající vlas tvůj mrakem je mi jarním,
z tvých očí na mě blesky zasrší
a mladost svou zdali kdy nepromarním,
tvé lokty přilnavé mé blaho dovrší.
Oblačný fantom, letním jedeš krajem
neznámé cíle stíhat za lesy,
zlákán tvou láskou, roztouženým májem,
nepoznám v šeru skalní útesy.
Tak rozjet divě na zpěněném koni,
nedám své touze letět bezpečně,
nedočkav lože, které ze tmy voní,
naposled vzkřiknu k trysku úsečně.
A ztrativ náhle rovnováhu všeho,
sřítím se prudce se skal do temna,
do propadliště smrti bezcitného,
kde nepanuje vášeň tajemná.