V podzimním odpoledni,
kdy slunce, plozením leta zemdlené,
daleko někde nad hlubokými lesy
melancholicky se potácí,
pokorná modlitba opuštěného v zelených mhách,
duše má toulavá bloudí hlubokým údolím,
nepozorována laněmi, tančícími na lukách,
a reflex ospalého světla, prolamovaný listím,
ji líbá na zamyšleně skleslé rty
a na vzpomínající, bledé čelo.
Daleko někde
v zapadlých časech staré kultury,
a dávno zapomenutých chvílích
lehounce zvedá se sympathická měštka
od dubového stolu a otevřeného passionálu,
a vzdychajíc smutně po muži, zabitém v bitvě,
a bezcílně otvírajíc zaprášené okno,
naklání se
a nemocně patří na pustou ulici
a na gothické štíty domů,
přes jejichž zbožně malované fresky
churavý měsíc
fascinující vrhá světlo...
A měkké, dlouhé ruce bledé vdovy
jsou jako průsvitné paprsky luny
a jako pruhy slunečního světla,
žlutavě lomeného zeleným listím,
usýchajícím na zapomenutých stromech
v podzimním lese.
A zdlouhavá píseň mé toulavé duše
zní lehkým sloupovím lesního chrámu
jak vdovin pláč při otevřeném okně,
jehož barevnými skly
smířlivě propadává měsíční světlo...