Vrabec a kůň.

Nad ouvozem na roštině Švitořivý vrabčík seděl, Vůkol sebe po krajině Potutelným očkem hleděl;

Vrtěl sebou, poskakoval, Na pocestné pokřikoval Pronikavým hláskem svým: „Čimčarara čim čim čim.“

Ouvozem tu kůň jde starý, Přijde k vrabci, mluví k němu: „Uleť, vrabče, chutě vary! Kocouři se ženou k sněmu,

Již se blíží tuhle dolem, Co nevidět půjdou kolem; Prchni, sic tebe sklídí – Víš, co kocour nevyslídí?“ –

Vrabčík se naň podívá, Usmívá se, usmívá, Pak mu pyšně odsekne: „Dobře, dobře – vyřídíme,

My se u nás nebojíme, Našinec se nelekne. Ať se každý o svou kůži stará, Čim čim čim čim čimčarara

Čimčarara čim čim čim, Co mám dělat, to já vím.“ Kůň jde volným krokem dále, Vrabec svou však vede stále:

„Hlehle pána rozumného Z kraje trochu loudavého, S hlavou k zemi sklopenou, Jak mi s tváří učenou

Moudré dává naučení! Vždyť má uši, Které oslu jenom sluší – Ať mě luňák – když to osel není!

Nebojím se sedláků, Jiných předce jonáků, Nehrozím se –“ však hle! šust – Kocour divě z roští vyletí,

Vrabce lapí – chňap a chrust – Naučí ho věčně mlčeti.